O autorovi

Je to s podivem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se Lekim Ibragimov měl stát známým umělcem. Narodil se na venkově roku 1945 (v obci Kičik Děchan, v ujgurském rajónu oblasti Alma-Aty) v obyčejné učitelské rodině. Široko daleko nebylo jediného muzea či jakéhokoliv uměleckého spolku. Avšak Lekimovi rodiče se celou svou duší věnovali vzdělávání svého syna. Otec miloval četbu a právě tato vášeň se stala Lekimovi osudnou. Díky knihám, které otec přinášel, si Lekim, tehdy ještě chlapec, uvědomil své skutečné nadání. Náročná umělcova pouť se začala právě kopírováním knižních ilustrací, následovalo vytváření školních nástěnek a pak – vabank! V roce 1962 zamířil Lekim do Alma-Aty, aby nastoupil na umělecké učiliště. A...jak jinak, neuspěl u zkoušek. „Nebyl jsem připraven,“ vysvětluje s úsměvem.

S odstupem času se tento neúspěch neukázal být velkou překážkou. „Člověku je darován talent,“ vypráví Lekim, „a je-li mu to předurčeno, jsou kolem něj vytvořeny náležité podmínky pro jeho práci, růst a rozvoj, možnosti posouvat se vpřed.“ Umělcova rodina mu tyto podmínky poskytla, nejenže jej nevybídli k návratu, ale všemožně jej podporovali a materiálně pomáhali. Lekim zůstal v Alma-Atě, navštěvoval hodiny malby a po dvou letech se stal studentem Almaatského uměleckého učiliště později přejmenovaného na N. V. Gogola. Poté následoval Taškentstký státní umělecko-divadelní institut (oddělení grafiky, 1971 – 1977), stáž v Domě umění „Sinež“ v Moskvě a doba osvojování si technik grafiky v Pobaltí.

Uzbekistán nebyl jako místo bydliště a formování umělce vybrán náhodně, právě tento kraj se jevil Lekimovi ideálním pro studium starobylého umění, ke kterému ho to vždy přitahovalo. Vrcholná díla dávné architektury, umělecko-průmyslové památky, tradice i obyčeje, které se zde dochovaly a jsou díky Velké hedvábné stezce výsledkem proplétání rozličných kultur, se pro Lekima staly neodolatelným pokušením. Hledíce na jeho obrazy se nám jistě připomenou orientální miniatury a starodávné fresky.

Lekima na jeho pouti vždy provázeli lidé, kteří ho ve všem podporovali: manželka Miriam - také umělkyně, profesionální dekoratérka - dokázala zajistit všechny podmínky pro tvorbu budoucího uznávaného mentora malířského dění, pomáhala mu a podporovala jej. Není překvapením, že se i Lekimův syn Gajrat Ibragimov stal malířem, třebaže se vydal na svoji individuální tvůrčí pouť.

Umělec vzpomíná na mnoho svých přátel a učitelů: Brigittu Schtanke – známého neměckého uměnovědce, organizátora Lekimových exhibicí v Německu, Irinu Aleksadrovnu Antonovu – ředitelku Puškinova muzea a mnohé jiné. Oni všichni se ukázali být Lekimovými průvodci na jeho tvůrčí cestě, neboť umělcovo hledání je nekonečné.Neustalo ani nyní. „Těžký já vláčím kámen, lehký jsem nehledal,“ tak by se o tom vyjádřil Lekim.

Uznání se umělec dočkal velmi brzy. Prakticky ihned po ukončení studia v Taškentu. Roku 1978 se stal Lekim členem Svazu umělců Uzbekistánu a nedlouho poté také Svazu umělců SSSR. Pak přišla účast na výstavě v Lucemburku (r. 1989). Lekim vzpomíná na tuto událost s dojetím: „Poprvé tak daleko za hranicemi a poprvé v životě tak velké uznání.“ Po této výstavě následovaly další – ve Francii, Německu, Rakousku, Japonsku, Číně, Indii, Bangladéši, Kazachstánu a Uzbekistánu, k dnešnímu dni bychom již výstav a vernisáží napočítali desítky. Každá z nich je určitým mezníkem na tvůrčí pouti. Neměli bychom zapomenout ani na tituly a ocenění. Roku 1999 obdržel Lekim Ibragimov titul akademika Akademie umění, v roce 2001titul „Národního umělce Uzbekistánu.“

„Snem každého umělce je ocitnout se ve společnosti takových postav malířství jako Repin,Serov, Vasněcov,“ řekl kdysi Lekim. I tento jeho sen se stal skutečností, když byl roku 2008 přijat do Ruské akademie umění. „O ocenění takové velikosti lze jen snít. Vždyť mě přiřadili k  opravdovým kapacitám, vzorům hodným nápodoby, géniům.“

Umělcovy práce můžeme najít v mnoha muzeích i galeriích po celém světě, mezi ně patří Muzeum východní Asie (Budapešť, Maďarsko), Státní muzeum Východu (Moskva, Rusko), Státní galerie obrazů (Novosibirsk, Rusko), Státní muzeum umění (Taškent, Uzbekistán) a mnohé další.

Snad stojí za to zamyslet se nad tím, co odlišuje umělce od prostého smrtelníka, určitě to není pouze talent. Jsou to samozřejmě i takové vlastnosti jako schopnost nadchnout se, umělecká sensitivita a jemnost vjemů. Stovky turistů, kteří zhlédli Turfanské či Afrasiabské fresky, na ně zapomenou již následujícího dne, jedině opravdový umělec může být připraven o spánek i apetit, aby pak hoře nadšením strávil dny a noci před plátnem se štětcem v ruce a hledal a hledal a hledal. Vždyť tam, kde končí hledání, končí tvoření.

Projekt „1000 andělů a jeden obraz“ je milníkem Lekimovi tvůrčí pouti. Rozsáhlé měřítko obrazu sestávajícího se z tisíce samostatných fragmentů, inspirovaných uměním dávných národů. „Není mozaikou, ale metamorfózou,“ zdůrazňuje autor. Ne tisíc bezmyšlenkovitých a na sobě závislých častí, ale jednota v různorodosti a různorodost v jednotě. Obecně jej lze považovat za alternativní umění a to ve smyslu alternativy vůči hlavní linii, po níž kráčí současné umění.

Tato hra s tvarem a obsahem vybízí k následujícímu přirovnání - „Dílna potenciálního malířství“, což je analogií k „Dílně potenciální literatury“ OULIPO (Ouvroir de littérature potentielle). Uskupení OULIPO bylo založeno ve Francii roku 1960 a její přívrženci se snažili osvojit literaturu pomocí čistě matematických principů: pátrali po nových potenciálech jazyka a používali metody transformace textu, jež vedly k neobyčejným přeměnám. Tento přístup podnítil celou řadu literárních experimentů. Jedním z nejvýraznějších byl pravděpodobně experiment George Pereca „Život, forma využití“. Základem knihy je pojednání o obyvatelích jednoho činžovního domu. Sám dům ale není ničím jiným, než Pythagorovým čtvercem, kde pohyb z jednoho bytu do druhého odpovídá pohybům na šachovnici, jimiž Perec vypráví svůj příběh.

Stejně jako stoupenci této skupiny, zkoumá i Lekim hranice - hranice malířství - hledá novou harmonii, prověřený půvab a krásu. Jedná se o umělecký experiment podnícený mnoholetou zkušeností a hledáním osobité cesty.

Sám autor o tom poeticky, dojemně a výstižně řekl:

Mnoho let hledal jsem knihu poznání.
Padal jsem, trpěl a opět vstával.
Až jednoho dne jsem procitnul:
ta kniha je ve mně.

Více o Lekim najdete na umělcovy osobní stránky www.lekimibragimov.com

Všechny materiály tohoto prostředku se pro informační účely. Všechna práva k jakékoli ochranné známky, značky a obsah jsou majetkem příslušných vlastníků. Jakýkoliv text nebo jiný obsah nesmí být kopírován bez písemného souhlasu. Copyright 2012. Všechna práva vyhrazena.